Napoleonské války ruskýma očima

Dnes si odpočineme od významných výročí. Rozhodly jsme se vám naservírovat znovu trošku z naší autorské literární tvorby. Prozatím se jedná o jediný kus, který jsme stvořily obě společně. Každá máme, jak jste si jistě stačili všimnout, odlišný styl a nejsme si jisty, zda by to dohromady fungovalo dobře u nějakého většího díla.

 Napoleonské války ruskýma očima vznikly při příležitosti dobrovolného domácího úkolu z dějepisu, který zněl: "Napište povídku, která se bude týkat nějaké významné historické osobnosti." Není to nic pro puntičkářské historiky. Víme, že doopravdy se věci seběhly jinačím způsobem, ale nemáme rády, když se válčí jen tak, pro nic, za nic (nebo pro nějaké území a peníze), tak jsme do Napoleonských válek vložily pomstychtivé tatíčky a zamilované dcerušky. 

Upozornění: Prosím, nedivte se, že je to psáno jako scénář (tj. je uvedeno, komu patří jaká replika), i když se zde normálně objevují uvozovací věty a přímá řeč. Četly jsme to na veřejnosti a každá zastupovala jiného vladaře, takže popisky jsou čistě kvůli přehlednosti.

Zdroj: foter.com, Dennis Jarvis

Alexandr: „Vzdej se, ty francouzská žábo!“ vykřikl Alexandr vyzývavě.

Napoleon: „Nikdy, ruská kryso!“ odpověděl na to bez zdráhání Napoleon.

František: „Ja voll! Do boje!“ uzavřel rozhodně František.

Večer 2. prosince 1805, Slavkov u Brna

N: „Deja vu! Vítězství!“

Oba Napoleonovi protivníci i s celými svými vojsky si už radši hledali cestu zpět do bezpečí. Nic naplat, ať si o něm mysleli cokoli, tenhle korsický chlapík bitvu prostě uměl vymyslet tak, aby se vyvíjela v jeho prospěch. František si byl plně vědom, že na Napoleona nemá.  Přinejmenším v boji. S Alexandrem probrali důsledky prohry v Žarošicích, ale rakouský císař byl rád, když Sašu 3. prosince večer vyprovázel, nazítří ho totiž čekala důležitá mise. Když neporazí Napoleona s mečem v ruce, porazí ho hlavou a to čertovsky fikaně. Kam čert či císař nemůže, nastrčí ženskou.

Ráno 4. prosince 1805, Spálený mlýn, Násedlovice

F: „Halte, Bonaparte, halte!“ volal už ze sedla František.“ Kromě bílé vlajky v ruce mám i návrh v hlavě!“ oznamoval sebevědomě.

N: Napoleon však bez dlouhého váhání příchozího Františka upozorňuje: „Nejsi v pozici, kdy by si mohl cokoliv navrhovat! Takže si to dobře rozmysli!“

F: „Zadrž svá slova a pušku! Věř mi – nebudeš litovat!“ snaží se František stále přesvědčit Napoleona.

N: „Tak dělej, už jsem se s váma zaobíral dost dlouho!“ nepřítomně odsekl Napoleon.

F: František neváhal a hned se chopil příležitosti, aby přednesl svůj spiklenecký návrh: „Když mě necháš naživu a vezmeš si za ženu jednu z mých dcer, dostaneš bohaté věno!“

N: „Peněz mám dost a ženu taky. Tohle nepůjde.“ Napoleon chtěl už už odejít - měl přece na starosti důležitější věci než jakéhosi samozvaného císaře - ale František věděl, s kým má tu čest.

F: „Peněz možná, já ti také nenabízím ty zpropadené zlaté placky, ale území; pole, lid, který by se připojil k Francii - část mé říše. Navíc, pokud je mi dobře známo, stále se ti nedostalo následníka trůnu. Nemám pravdu?“

N:  Trefa do černého, podpásovka. O území Napoleonovi nikterak nešlo, tedy šlo, ale vybojoval by si je sám. Kdežto vlastního syna si sám od sebe asi nepořídí. Ať tím tedy František sledoval cokoli, tohle byla výhodná nabídka. Dva, v budoucnu tři, v jednom.

„Kdy a kam přivedeš ty svý princezničky?“

F: Císařpán se usmál. „ Myslím, že Brno se nám přímo nabízí!“

3. ledna 1806, Brno

N: „Bonjour, Mesdames et Messieurs.“ Napoleon Bonaparte, francouzský císař, prezident italské republiky, protektor helvétské konference, velkolepě vstoupil do dveří.

F:  „Grüßgott!“  František I., rakouský císař po boku se všemi svými dcerami, již obávaného vojevůdce očekával.

N: „Tak jaká pak byla cesta? Doufám, že všechny tvé společnice dorazily celé!“ otázal se Napoleon s přehnanou starostlivostí.

F: „Vidíš, co vidíš. Zde je mých 5 dcer! Pokud platí naše dohoda, můžeš si vybrat. Ale ta čtyřletá ti nejspíše potomka nedá!“ chlácholil František.

Napoleon se rozhlížel po císařských - hezkých i ošklivých - habsburských dcerkách v rozmezí jednoho až čtrnácti lety života. Věděl, že se jedná jen o obchod, ale nemohl si pomoci. Žádná neměla dostatek šarmu, inteligence ani krásy, aby se mohla stát císařovnou, manželkou a matkou budoucího císaře.

A: „Moment! Přece byste mě nevyškrtli z tak zajímavého setkání!“ dveře se znovu otevřely a s úšklebkem na rtech vešel do sálu ruský car v doprovodu svých devíti nevlastních dcer. Svůj záměr rozhodně nemusel objasňovat.

F: „Alexandře!“ vykřikl s překvapením v hlase František.

A: „Františku, rád tě znovu vidím! Až k nám do Moskvy se donesla zpráva, že tu prý pořádáš něco jako sblížení sousedů a zásnuby v jednom. Řekl jsem si, že mi nejspíše včas nedošla pozvánka. To víš, poštovní služba. Tak jsem přijel i se svými potomky. Doufám, že jsem nepřišel nevhod!“ oznamoval Alexandr.

F: „Jistěže ne. Chovej se tu ty i tvé dcery jako doma. Mimochodem, nevěděl jsem, že jsi obdařen tolika pohlednými dceruškami.“ odpověděl na to František.

Zatímco se dva vládci dohadovali o původu a způsobilosti svých dcer, Napoleonovi neušla pověstná krása slovanských žen a dívek. Nadezhda Alexejevna – nejstarší levoboček ruského cara – se na francouzského stratéga usmívala natolik, že milí stratég ztratil hlavu a mezitím, co její papá láteřil, pozval Nadezhdu do zahrady. Co se dělo mezi lípami a růžemi, nechť raději zůstane jen mezi Nadezhdou, Napoleonem a místní květenou. Můžeme vám však říci, že z dlouhého rozhovoru vyšlo najevo, že:

1)      …Nadezhda je pro Napoleona úplným ztělesněním pravé císařovny, manželky a matky budoucího císaře.

2)      …Napoleonovi stačila necelá minuta na to, aby k Nadezhde vzplanul trvalou a vroucí lásku. (Čímž předstihl i samotného Romea, jenž si tuto skutečnost uvědomoval celý večer!)

3)      …Nadezhda obdivovala Napoleona již dlouho za jeho nebojácné skutky a že nyní, po jejich setkání, si je již zcela jista svou nikdy neutuchající láskou k šarmantními francouzskému císaři.

4)      …Napoleonovi je jedno, že Nadezhda pochází z Ruska. Manželku mít bude a na území se také dohodnou.

S těmito doslova žhavými novinkami a s pozvánkou na svatbu se společně vydali do sálu, oznámit náhlou skutečnost Nadezhdině otci a Napoleonovým souputníkům. Čekalo na ně ale nemilé překvapení.

A: „Nadezhda! Konečně již přicházíš! Pojď, jedeme domů!“ oznámil Alexandr.

Na: „Domů?!?!“ diví se Nadehzda.

F: „Ja meine liebe Mädchen, nach Hause, nach Hause! Doporučil jsem tvému otci, abyste se cestou zastavili u mého dobrého přítele Mitforda, jenž právě truchlí nad ztrátou své milované ženy.“ Pravil František.

A: „Čas udělat pápá, dcerušky!“ za ruskou delegací Marfuš a Ivánka se zavřely těžké dveře.

F: „ Co ty, můj milý příteli Bonaparte? Rozmyslel sis již, jaká z mých arcivévodkyň se ti zamlouvá nejvíce?“ Napoleon stále zíral na dveře tak, jak se na císaře vůbec nesluší.

F: František po chvíli pokračoval: „Narovinu ti sdělím, že ty ženy, jenž nepochází ze svazku manželského, nikdy nemohou dostat věnem území své říše, i kdyby jejich otcem byl sám Caesar. Pokud sis z mých dcer nevybral, dovol, abych ti navrhl zde Marii Luisu, svou nejstarší.“

A Napoleon, stále omámen kouzlem osobnosti Nadezhdy Alexejevny, z čistě politických důvodů a své vlastní ješitnosti kývnul na sňatek s dívkou, která se mu ani za mák nelíbila, ale byla dcerou rakouského císaře, jenž sliboval rozsáhlá území. František si mnul spokojeně ruce….

Březen 1811

Služebná: „Už je to tady! Už je to tu!“ císařská chůva se hnala chodbami Versailles

N: „Cože?!“

S: „Císaři, je to kluk!“ ozvalo se konečnědo předsíně, kde Napoleon již dlouhou dobu nervózně přešlapoval doslova jako tygr v kleci. Přesně tak, jak to císařové většinou nedělají.

Za mužského potomka, kterého mu toho dne darovala Marie Luisa, byl pochopitelně velice vděčný. Svého syna i manželku měl skutečně rád, snažil se dopřát jim jen to nejlepší a krom svých císařských povinností  být také řádným manželem a otcem. V hloubi své duše ovšem i přes to již celé dlouhé roky myslel na jednu jedinou osobu: Nadezhdu Alexejevnu, kterou nikdy nepřestal milovat a stále si s ní potají vyměňoval milostné dopisy.

Podzim roku 1811

Jednoho podzimního dne Napoleon vyrazil na hon a zanechal svou manželku i syna doma. Jelikož o syna se zrovna v té době starala kojná, Marie Luisa neměla co na práci a tak se procházela po rozlehlých chodbách svého ne zrovna skromného sídla. Co osud nechtěl, nevyzpytatelné kroky ji zavedly až k pracovnímu stolu jejího manžela. Jaké bylo její překvapení, když na ní zde v pootevřené zásuvce čekal milostný dopis. To ovšem nebylo tou hlavní událostí dne – dopis totiž nebyl adresován jí. Jen co to zjistila, musela se svěřit se svým poraněným srdcem otci Františkovi.

M: „Papá, poraď mi, co mám dělat. Mám pocit, jako by mé srdce zrovna proťal skrz na skrz zbrojířův meč. Celá ta léta jsem věřila, že mě Napoleon skutečně miluje a teď zjistím, že jsem byla jen dobrá koupě, jeho srdce patří jiné.“

František zachmuřeně čte dopis od své nešťastné dcery a zapřísahá se, že jednoho dne své utržené poupě pomstí.

Kdesi v roce 1812

Na: „Drahý, tahle dálka mezi námi mě ničí. Kdy tě konečně znovu uvidím?“ zmiňuje se v jednom z nespočtu dopisů Nadehzda Napoleonovi.

N: „Nadezdko, již brzy se konečně setkáme. I já jsem hluboce zarmoucen, a proto jsem se za zástěrkou tažení rozhodl vydat do Ruska za tebou. Počkej na mě v Moskvě, přijedu si pro tebe. Odjedeme odtamtud a ty se schováš mezi dámy ve Versailles. Potom už budeme navždy spolu.“

Rok 1812, Rusko

Toho roku se Napoleon skutečně vydává na dlouhé tažení do Ruska. Co ale bůh nechtěl, těsně před dosažením jeho cíle se mu donesla zpráva o tom, že celá Moskva zmizela v plamenech a zbyl po ní jen poprašek mazlavého popela.

Nadehzda na svého milovaného čekala až do poslední chvíle. Doslova -  její poslední myšlenka byla věnovaná právě Napoleonovi, v jehož příjezd nepřestávala doufat ani v konečných vteřinách svého života, když její tělo olizovaly rudé plameny.

Napoleon byl touto novinou pochopitelně silně zasažen. Jeho srdce bylo zlomené a naděje na šťastný osobní život ta tam. Od té doby už to nadále nebyl Napoleon, kterého všichni doposud znali. Generál Kutuzov ho toho samého roku vyhnal ne zrovna přívětivým způsobem z Ruska. Rok na to byl poražen v Bitvě národů u Lipska a vyhoštěn na ostrov Elba. Odtud se mu sice podařilo uprchnout, ale ani tak si příliš nepomohl. O pár let později, roku 1815, v bitvě u Waterloo opět prohrál, což znamenalo jeho definitivní konec. Z Waterloo byl vyhnán na ostrov sv. Heleny, odkud se mu už ovšem znovu utéci nepodařilo. Jakoby s Nadezhdou odešlo jeho štěstí i chytrá hlava.

Rok 1821, sv. Helena

N: „Mám žízeň, neslyšeli jste?! Dostane se mi už konečně toho pití?!“ rozkřikuje se mrzutý Napoleon.

Sluha: „Odpusťte. Tady je vaše voda.“

N: „Zdá se mi zkažená.“ Bylo to poslední, na co se Napoleon, kdysi obávaný vojevůdce, hlava Francie, potažmo celé Evropy, nakonec však jen zlomený muž zmohl, než se mu stáhlo hrdlo a začal se dusit. Netrvalo to dlouho a ozvala se tupá rána, jak těžké lidské tělo dopadlo na dřevěnou podlahu.

Opodál s mírnými úšklebky na tvářích stojí dva sluhové.

A: „Za Nadehzdu! Jako připomínka, že dámy se zachraňují, gentleman nemůže nechat ženu zemřít!“

F: „A za Marii! Protože lámat srdce není galantní!“

Vykřikli Alexandr s Františkem, kteří ze sebe před krátkým okamžikem shodili stejnokroj sluhů.