Minulý týden jste na Světlu dneška mohli objevit Loryno dílko Důvod. Dnes vám přináším svou povídku s názvem Rodina je základ lidstva. Obě byly původně určeny do literární soutěže na téma "rodinné tajemství". Musím říci, že "Rodina je základ lidstva" se neřadí k mému obvyklému stylu psaní, který, doufám, časem poznáte. Takže pro začátek se můžete ponořit do světa, kde rodina znamená všechno.
Zdroj: aifs.gov.au
Rodina je základ lidstva
„Sešli jsme se zde, abychom uctili památku milované matky,
babičky a tchýně, paní Anežky Prášilové! Nechť odpočívá v pokoji, amen!“
Smuteční hosté položili květiny na nebožčin hrob a svou upřímnou soustrast
vyjádřili jejím jediným žijícím příbuzným – synu Viktorovi, jeho ženě Magdaléně
a jejich synovi, teprve dvouletému Viktorovi mladšímu. Ten ovšem nechápal, co
má na té ruce tak zajímavého, že mu s ní všichni třesou.
„Hele, hele, hele! Už
leze!“ „ Eustácie! Okamžitě dej ty pracky pryč! Nic nevidím!“ „Ale ženský
nechte toho! Anežce stejně nezbývá nic jiného než se k nám přidat!“ „
Františku ty mlč! Vůbec tomu nerozumíš!“ „Ticho! Už je tady!“ „
Ehh……ehmmmm……Dobrý den, nerada ruším, ale asi jsem trochu zabloudila…“ „Tak to
se pleteš, holčičko! Jsi tu víc než správně!“ Hlas, tvář, nic nedávalo Anežce
smysl, ale…“Ma---maminko? Tatínku? Ale, ale, vždyť vy už jste dávno
v pánu.“ „ Vždyť ty taky!“ „Eustácie, musíš být tak přehnaně upřímná?“
Všichni přítomní se od nově příchozí obrátili k vetché stařeně. „Někdo jít
to říct musí! Vítej mez mrtvými! Tedy na zemi mrtvými. Pokud si nás ještě
nepoznala, my jsme tvá rodina, těší nás!“ Anežka nevěděla, co říct. Kdyby se
vám vaše sto let mrtvá prateta představila jako „rodina“, budete na tom stejně.
„Abys tomu rozuměla, dcerunko, každý člen našeho rodu se po smrti ocitne zde,
aby chránil a pomáhal dalším generacím. Sami sobě říkáme Prášilovská rada pro všechny
problémy. Vlastně přesně nevím, kolik nás tu je, ale našel jsem zde všechny,
které jsem za svého pozemského života znal, i ty, o kterých mi bylo
vypravováno. Nejen to! Jednou jsem narazil na jakéhosi Vikinga. Chvíli mi
trvalo, než jsem mu vysvětlil, že jsme příbuzní a navíc i kdyby mou hlavu
nabodl na kůl, nijak mi to neublíží!“ „Ty jsi zase vtipnej, co Venco?“ „Moment,
moment! Jak pomáháte a chráníte?“ „Milá vnučko, kdo myslíš, že ti tuhle, když
jsi marně přemýšlela, co tomu guláši ještě schází, postavil přímo pod nos kmín?
Jako bych ti odmala neopakovala: sůl, pepř, kmín, majoránka, česnek!“
Viktor s Magdalenou měli až po krk srdceryvně
štkajících lidí, kteří přitom bujaře hodují. Společnost rozpustili rychle
s výmluvou, že Anežka nikdy moc neponocovala a malý Viktor musí jít spát.
Vyslechli si pár posledních nářků a vydali se k domovu.
„ Malý už usnul.“ „To je dobře, aspoň někdo v tomhle
domě může v klidu spát.“ „ Čas rány zahojí.“ „Ale čas když chce, dovede
být enormně pomalej!“ „Nesmíš se trápit! Koukej, pustíme si nějakou komedii, ať
nejdeš do postele s černými myšlenkami.“ Magdalena ve snaze zbavit svého
muže chmur se natáhla po ovladači a zmáčkla tlačítko ON.
„ Z důvodu vyhlášení válečného stavu se ruší veškeré
dnešní vysílání. Namísto toho nabízíme oficiální vyjádření prezidenta
republiky.“
„Vážení spoluobčané! Jak jistě víte, před pár lety na naší
planetě přistálo několik tisíc kosmických raket s posádkou tvořenou
obyvateli Jupiterova měsíce Európa. Tito obyvatelé nejsou lidské rasy, patrně
bychom je nazvali mimozemšťany. Ukázalo se, že mimozemšťané byli vyhoštěni ze
své rodné domoviny tamějším výkonodárným orgánem v důsledku nepoměru mezi
vysokým počtem obyvatel Európy a její malou kapacitou. Vyhnancům jsme my, lidé,
vyhověli. Naučili jsme je našemu způsobu života, poskytli finanční a sociální
pomoc. Troufám si tvrdit, že se poměrně úspěšně integrovali do našeho světa.
Nyní stojíme před další výzvou! Armáda národu z Európy zaútočila na naši
Zemi! Důvod nám není znám, s největší pravděpodobností se však jedná o
dobyvačný čin, kterým se Európané snaží získat nové prostředí pro život.
Nezbývá mi nic jiného, než vyhlásit válečný stav! Každý muž nad 18 let má
povinnost bránit svou vlast a v tomto případě i celou planetu. Obyvatelé
všech zemí spojme se!“
Magdaléna stiskla OFF. „ Asi to nebyl dobrý nápad.“ Viktor
jen zavrtěl hlavou a zhroutil se na pohovku.
Boje byly těžké. Oproti európským technologiím neměly
kulomety a tanky šanci. Jeden Európan skolil jednou ranou deset mužů, ani
nemrkl. Vlastně ani mrknout nemohl. Európané nemají oční víčka. Stále více
pozemských bojovníků končilo v nemocnicích. Průběh se zas a znovu
opakoval. Európané zaútočili, muži se vydali do protiútoku, ale jakmile byly první
linie zničeny, zbytek se buď vzdal, nebo stáhl. Existovali i tací, kteří již
viděli Zemi v rukou Európanů a zběhli k nepříteli sami od sebe. Jak
by taky ne! Když se totiž někdo srazil s Európanem tělo na tělo, nemohl se
od té doby zbavit pocitu, jenž mu našeptával, že má pomoci „dobré věci“, kterou
mají Európané v plánu. Nejspíše to mělo na svědomí jakési utajené
mikrozařízení. O jaké jde a kde přesně se nachází, se ale nepodařilo zjistit!
„To by se za mých
mladých let nestalo!“ rozčiloval se Matěj. „My jsme se kdysi rvali jako lvi!
Tihle vypadají jako stádo ovcí jdoucí na porážku.“ souhlasil Václav. Žádného
Prášilovské muže, který zažil válku (ať už 1. či 2. světovou, Napoleonská
tažení nebo dobyvačné boje říše Římské), nenechala ani tato „Válka o Zemi“
chladným. Měli to místo hokeje. Každý přesně věděl, jak by vyhrál. „ Co
kdybyste jim radši pomohli, hmm? Další náš příbuzný tu může být coby dup!“
„Eustácie!!!“ „ A takový nápor příbuzenstva bychom nemuseli vydržet!“ „Dobře,
dobře! Ale jak???“ rval si zbytky vlasů Viktor nejstarší. „Zrekapitulujeme si,
co víme. Mají lepší techniku a evidentně zastrašovací schopnosti na nejvyšší
úrovni. Nás je víc!“ „To nevypadá moc růžově.“ „Spíš jako přesilovka Etiopie
proti Rusku!“ „A my musíme udělat z Etiopie Kanadu!“ „Na to potřebujeme
lepší stroje.“ „Kde je vzít?“ „Chce to spojence!!!“
„Hoši zpět!“ Viktor se právě snažil vymanit z dosahu
nebezpečně vyhlížejícího Európana. Zdálo se, že ho už nevidí, tak se schoval za
strom a vyčkával, co se bude dít. Po chvíli se pár metrů napravo od Viktora
vynořila skupinka vojáků poněkud spěšně pochodujících v zástupech. Všichni
opakovali: „ Dobrá věc, dobrá věc, dobrá věc!“ Európan každému cosi zašeptal,
dotyčný ztichl a začal se plížit směr nepřátelský tábor.
„Dělají si z nás nedobrovolné spojence!“ napadlo
Viktora. „Dobře, spojence získáme také!“ Když Európan odešel, na nic nečekal a
rozběhl se k veliteli. „Pane, vojín Viktor Prášil! Hlásím, že jsem dostal
nápad!“ „Mluv!“ Viktor vylíčil, co viděl. Hlášení zakončil slovy: „ Pane,
udělejme si spojence, doufejme dobrovolné, i my! Proč své životy pokládají
pouze lidé? Ať i ti dobře integrovaní Európané ukáží, co v nich je! Bez
nich prohrajeme, a pokud se to stane, vyhostí je okupovatelé znovu. Oni přece
musejí umět vyrobit ty európské stroje na zabíjení také. Když je zkombinujeme
s našimi znalostmi, řekl bych, že budeme mít převahu. Ať nám pomohou!“ „No
vojíne, obrátím se s návrhem na generála. Idea je to dobrá. Záleží, co na
to naši budoucí spojenci!“
Magdaléna se od začátku celé této katastrofy trápila. Uběhly
dny, týdny, měsíce, ale ona pořád nejedla, nepila, jen vždycky něco rychle
ukuchtila pro malého Viktora. Zahrada zarostla plevelem, dům byl zaprášený,
trámy jí padaly na hlavu a kuchyň si vzali do parády mravenci. Ona sama jen
posedávala, polehávala, Viktorovi se nevěnovala. Jak se vyvíjí situace na bojištích?
Neměla tušení, jelikož rádio ani televizi nemohla přes ustavičný pláč a
naříkání slyšet.
„Holka nešťastná,
takhle nic nezmůžeš!“ „ To když byl můj Matěj na vojně, u nás bylo rušno!
Místní pluk měl vyhlášenou kuchařku!“ „ Vyhlášenou kuchařkou se stát zrovna
nemusí, ale trošku života by neškodilo!“ „ Alžběto, Alžběto, koukej, kde to teď
leží! Tam si přece ukryla Tvoji knihu!“ „ Tak se holka konečně vzchop!“
„Jau!“ Magdalena narovnala hlavu a uhodila se o stůl. Zvedl
se obláček rozvířeného prachu. Před sebou spatřila odkrytou zásuvku. U ní
vykukoval starý DVD přehrávač, několik propisek a kniha. Velká kuchařka Alžběty
Prášilové. Magdalena ji otevřela. Vypadly listy papíru. „Pravý prášilovský
guláš. Budeme potřebovat: sůl, pepř, kmín, majoránka………..27. září 1940: Dneska všem moc chutnalo. Prý je čeká nebezpečná akce a
takové pošušnáníčko bodlo. Ach bože, ať už je konec! Magdalena se podivila
a vzala další list. Alžbětina bábovka.
Budeme potřebovat: 200 g másla, 100 g cukru…….3. dubna 1942: Zase se jich půlka
nevrátila. Zítra musím uvařit něco dobrého. Bože, ochraňuj nás! Podobných
zápisků byly plné stránky. Stěžovaly si na prohry a zklamání, radovaly se
z dobrých zpráv. „Jestli tohle psala ta Alžběta Prášilová, o které jsem
slyšela, tak……. Ona se nevzdala. Já se taky nevzdám!“ zvolala Magdalena.
Za pár dnů byste tu samou Magdalenu Prášilovou našli
v uklizeném a vybíleném domě s pěstovanými květinami a podlahou,
která se jen leskne, jak vaří „Pravý prášilovský guláš“, hraje si
s Viktorem a přitom poslouchá novinky z rádia. Zkrátka žena činu!
Hlasatel pravil: „Díky naším pozemským Európanům se podařilo útočící vojsko
zahnat na oběžnou dráhu Země. Nejvyšší ústavní činitelé odhadují posledních pár
týdnů nepokojů. Podle informací, které k nám pronikly z Rady Země se
prý již s európským vůdcem jedná o míru mezi oběma civilizacemi.“
„Tady to vypadá lépe než kdy předtím! A ta vůně!“ Magdalena
se otočila za hlasem, jenž vycházel ode dveří. „ Viktore!“ vrhla se mu do
náručí. „ Jak si dokázala během války z tohohle domu udělat grandhotel?“
„Rodinné tajemství!“
“Pche, rodinné
tajemství! Milosrdná pomoc vašich bližních! Co byste dělali bez našeho nápadu o
spojencích a podstrčené kuchařské knihy?“ Rodina musí držet pohromadě. Tahle
síla je silnější než smrt! „Samozřejmě, že mokrej hadr a sůl, pepř, kmín,
majoránka, česnek mají na úspěchu také svůj podíl!“
Za všechny Vaše názory a pocity zanechané v komentářích budeme ze srdce rády!
Nestyďte se, vyjádřete se!
Žádné komentáře:
Okomentovat