Důvod

Zdravím a dnes Vám vítám u ukázky z mé literární tvorby. Jedná se o jednu z povídek, která byla určená k odeslání do literární soutěže. Zadané téma znělo "rodinné tajemství". Já jsem se ho pokusila pojmout poněkud netradičně tradičně. A jak se mi to povedlo? To už můžete posoudit sami.

(zdroj textury)

Když jsem ji potkala poprvé, byly mi čtyři roky. Seděla jsem na zemi a hrála si s jednou z nespočtu panenek, která spíše než jako hračka pro malé holčičky vypadala jako obyčejné koště. Bylo léto, venku hřálo slunce a dovnitř dopadaly oknem jedny z prvních ranních paprsků. I přestože bylo vevnitř nedychatelno, z ničeho nic tudy zavál ledový vánek a já měla pocit, jako kdyby se mi cosi provrtalo pod kůži a na chvíli mě zamrazilo snad až do morku kostí. Přísahala bych, že jsem u srdce cítila kousky ledu. A v tom všem tam najednou stála. Malá holka o trochu starší než já s bledou usměvavou tváří a dlouhými černými vlasy, které jí lemovaly jak její úzký obličej, tak i štíhlou postavu zahalenou do černých šatů s dlouhými rukávy a velikánskou bílou mašlí u výstřihu. Nejdříve mlčela, ale po chvíli si přisedla ke mně. Nikdy nic neříkala, jen vždycky přišla, posadila se a začala si společně se mnou hrát s panenkami (totiž smetáky). Hrávali jsme si spolu každý den. Později mě ale navštěvovala stále méně často, až nakonec přišla naposledy. Usmála se a pak zmizela už napořád. Jak šel čas, ze vzpomínek se pomalu ale jistě stávaly nespojitelné útržky, až se nakonec kamarádka proměnila v malé děvče ze snů, na které se úplně zapomnělo. A tak tomu bylo až do toho dne.

×××

„To je nečas, už tam zase leje!“ hromovala babička přitom, co se dívala ven z kuchyňského okna. Má to ale problémy, pomyslela jsem si. Mně vůbec nevadí, že prší, právě naopak – mám aspoň víc času, který můžu věnovat volnočasovým aktivitám jako je kupříkladu vysedávání za monitorem počítače.

„Charlotte! Charlotte, pojď sem na chvíli!“ ozval se znovu vráskami opředený ženský hlas. Bylo mi jasné, že když se nezvednu teď, bude na mě volat tak dlouho, dokud mi nic jiného nezbude. 

„Už jsem tu, co se děje?“ optala jsem se drobet mrzutě.

„Jen sem pojď, když je venku tak hnusně, ukážu ti pár fotek. To je, když jsem byla ještě mladá, ty určitě neznáš.“ dokončila a poplácala rukou na volné místo vedle sebe. Seděli jsme tam takhle dlouhou dobu, všechny fotky byly černobílé a jen sem tam nějaká mě zaujala.

„A tohle jsou moji rodiče.“ řekla a ukázala mi poslední fotku. Byla na ní babička ještě jako malé děvčátko s černými vlasy v copanech a zámožném měšťanském oblečku. Nad ní se tyčil vysoký muž v cylindru s doprovodem galantní světlovlasé dámy. Nemohla jsem si ale nevšimnout, že malá holčička se těm dvěma ani trochu nepodobala. Měla jiné vlasy, jiný obličej a zcela rozdílný výraz. 

„Nejsi jim moc podobná, babi.“ konstatovala jsem suše. 

Ta se jen pousmála a odpověděla: „Ne, to nejsem. Byla jsem totiž adoptovaná.“ O tom mi nikdo předtím neřekl, proto jsem byla značně udivená. 

„A kdo byli tví praví rodiče?“ tázala jsem se.

Pokrčila rameny. „To nevím, děvče. Nikdy jsem je nepoznala. Ale moji adoptivní rodiče se ke mně chovali jako bych byla jejich vlastní. Moc jsem je za to milovala a oni mě.“

Ještě jednou jsem si prohlédla fotku a posléze odešla. Po cestě do pokoje jsem zachytila svůj obraz v zrcadle na chodbě. V porovnání s šarmantní dámou na fotografii nebylo o co stát. Pokleslé oči; zacuchané tmavé vlasy, co už pěkně dlouho nezavítaly na návštěvu ke kadeřníkovi a pobledlý obličej patnáctiletého zakrslíka. Mávla jsem nad tím rukou a pokračovala do pokoje. 

„Co všechno se o téhle rodině ještě nedozvím.“ lamentovala jsem přitom, aniž bych tušila, že jsem právě uhodila hřebíček na hlavičku.

Asi o týden později jsem se opět pozastavila u onoho zrcadla a čistě náhodou zapřemýšlela, jak to asi s babičkou ve skutečnosti bylo. Původní myšlenka mě ale úplně opustila, když chodbou prostoupil chlad, jako kdyby někdo otevřel okno.

„Kdo to zase ksakru…“ otázku jsem nedořekla, protože jsem si na zlomek vteřiny něčeho všimla v zrcadle. Jakási čmouha, nebo snad pohyblivý stín za mými zády. Zprudka jsem se otočila, ale nic tam nebylo. Pak jsem uslyšela smích. Dětský smích. Rozběhla jsem se za ním, jenže když jsem doběhla na konec chodby, ozval se z druhé strany. Takhle jsem ho pronásledovala z jednoho rohu domu do druhého, až jsem se zastavila před vchodem na půdu, k němuž jsem se dostala zcela nevědomky. 

Otevřela jsem poklop a vlezla dovnitř. Když jsem tak ale učinila, o cosi jsem zakopla, upadla na zem a víko se samo zavřelo. Nejdřív mě popadla panika, že tady trčím uvězněná v naprosté tmě s pocitem, že mě pronásleduje přízrak, ale pak mi došlo, že přece někde musí být světlo. Namáhavě jsem nahmatala spínač a malá lampička se rozsvítila. Hned jsem pochopila, že mé podezření bylo správné. Smích dávno utichl, ale přede mnou teď stála malá černovlasá holčička v inkoustových šatech s bílou mašlí a usmívala se. 

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se zlehka. 

Celou povídku si můžete přečíst >zde<